Novinky

Hotel Peršić, Korčula, Chorvatsko

Alan Nowak si spokojeně natáhnul nohy. Dovolenou, jako je tahle, už dlouho potřeboval. Vypnout na chvíli myšlenky na síťové zabezpečení, hackerské útoky, 0-day hrozby. Práce je předaná, zástup zaškolený, standardní postup. Na stole přistál Dark and Stormy s limetkou. Alan chvíli sledoval, jak skrz nápoj probleskují sluneční paprsky, pak sklenku uchopil do ruky, usrknul, a spokojeně zavřel oči.

Číšník mezitím odnášel Alanův mobil k drtičce odpadu.

~~~~

Pokojem duněla rocková hudba. Uprostřed koberce se v tanečních kreacích svíjela mladá silueta slečny, doprovázející unisono svým sytým altem Madley Madisonův zpěv z reproduktorů do strhujícího finále písně: „…as the stars rain down on meeee, as the night falls down on youuuu, I pass aaaaall my looooove, From Meee To Youuuuuu!“

Melodie dozněla. Janis se vyčerpaně svalila do křesla u okna. Zhluboka oddechovala a nepřítomně hleděla ven do studené noci. Černý stín u zídky instinktivně přitiskl zařízení k sobě, letmo na ni pohlédl a pak, po vyhodnocení situace, se dál věnoval své práci.

~~~~

Venku drobně mrholilo. Elis si v duchu děkovala za nápad pořídit si chytré prádlo, které ji v téhle slotě zahřívalo. Nejradši by se viděla natažená do vany plné horké vody, s pořádnou dávkou koupelové soli. Jenže když chtěla obejít geolokační omezení vzdáleného přístupu do firmy CyberShark, bylo nejjednodušší se prostě fyzicky dopravit sem. Koneckonců, všichni ajťáci mají VPNku až do ložnice, a Nowak v tomhle ohledu nebyl výjimka.

„Identifikujte se.“

Z reproduktoru tabtopu se ozvalo: „Haló, tady Alan Nowak“.

„Vaše heslo bylo úspěšně vyresetováno, nové heslo je nomad číslo sedm postel číslo devět…“

Elis si heslo spěšně zapisovala do bloku. O chvíli později ověřila jeho platnost přihlášením do Alanova e-mailu. Víc v tuhle chvíli nepotřebovala. Čekala na signál a věděla, že přijde. Boran si ten večer zahrál na hotelového číšníka. Samozřejmě to nebylo zadarmo, ale s tím se počítá. Kontakty jsou to nejdražší zboží.

Opodál se neslyšně vznášel dron. Jeho kyklopí zrak už drahnou dobu streamoval pohled na ulici do řídícího centra. Muž v černých brýlích nehnutě sledoval siluetu Elis.

~~~~

Probuzení ze snu bylo až příliš kruté. Alan sáhnul po mobilu, který už na stole nebyl. To uvědomění jím projelo jako elektrický šok. Několikrát naprázdno zalapal rukou po stolku, v zoufalé naději, že se tím snad objeví. Na mysl mu znovu vytanul stejný pocit z onoho nešťastného nasazení nové verze firemní databáze, kdy nezazálohoval data. Překvapilo jej, jak je ten zážitek živý i po tolika letech. Rychle se ale v myšlenkách vrátil zpět do reality a začal vyhodnocovat dopad.

Bez telefonu nemá softwarový token. Bez tokenu se nedostane do firmy. Pokud by tedy došlo k nějakému průšvihu, musel by přiznat, že si nechal ukrást telefon. Rozhodování bylo rychlé a krátké. O pár minut později nechal z telefonu na recepci vypnout druhý stupeň autentizace svého firemního účtu.

~~~~

Z rozjímání ji vyrušilo upozornění na nový mail. Elis zbystřela – firemní systém Alanovi potvrdil zrušení autentizace SW tokenem. Přesně na tohle čekala. Spustila vzdálené přihlášení přes VPN server. Zadala jméno a heslo, a počkala si, až si systém vyžádá třetí biometrický faktor. „Řekněte nahlas: 7-4-1-5-8-9“, oznámil stroj. „7-4-1-5-8-9“, zopakoval tabtop Alanovým hlasem. „Spojení bylo úspěšně navázáno“.

Jsem tam! A teď je třeba rychle… Bříška prstů se rozlétly po obrazovce jako nohy vážky na ranní klidné hladině rybníka. Ví dobře, kam se dostat, instrukce byly v tomhle ohledu velmi přesné. Elis nepochybovala, že ten, kdo si ji najal, byl insider. Ne, že by ji to trápilo. Click. Click. Click. Vybrat soubor. Click. Odeslat mail. A letí!

Elis si oddechla. Odhlásila se z VPNky a než ukončila pobyt na Nowakově wifině, spíše jen z rutiny projela jeho domácí servery. Koneckonců, na lokální síti jí v tom nic nebránilo.

Mezitím, co procházela složky se soubory, vzpomněla si na telefonát z letošního jara:

„Haló, tady Alan Nowak, Chief Security Officer, CyberShark Corporation, co pro vás mohu udělat?“

„Dobrý den, je to číslo 7-2-3 1-5-8 4-9-6?“

„Ne, je to omyl, tohle je číslo 7-3-2-1-5-8-4-9-6.“

„Tak pardón“

„Taky je mi to líto“, ozval o se z druhé strany úlisným hlasem. Elis se při té představě ještě teď zhnuseně otřásla. To máš za to.

Zatímco se probírala domovským adresářem, blikla jí na brýlích nepotvrzená transakce na 100 BTC. To bychom měli, pousmála se, s vědomím, že vše funguje tak, jak má být. I Boran bude mít radost. Pohlédla zpět na obrazovku a její oči přelétly výsledky hledání. Domácí účetnictví, fotky z dovolené, pár filmů, nic neobvyklého, až na … Jak?! Oči Elis se zastavily na adresáři s názvem Herobrin. He-ro-brin. To slovo jí zarezonovalo hlavou a probudilo zasunutou vzpomínku. Tokio. Podzimní déšť. Černý pláště. A On. Vzpomínka na někoho velmi blízkého a zároveň tak vzdáleného. Automaticky nechala složku kopírovat.

Právě nalezený objev zaměstnával Elisino vědomí natolik, že přestala vnímat svět okolo sebe, včetně jemných vibrací aplikace na sledování dopravy, přenášené do brýlí.

~~~~

He-ro-brin, opakovaly chladné modré oči za černými brýlemi. Identita 1337, operace Klec, hlesl do mikrofonu. Pokračoval ve sledování projekce z drona.

O pár momentů později před vilou prudce zastavilo auto.

~~~~

Pokračování ve třetí části.

Autor: Petr Gašparík pracuje posledních 7 let jako solution architect pro oblast řízení identit. Ve společnosti AMI Praha působí 19. rokem a má za sebou řadu významných IT projektů pro zákazníky z komerční i veřejné správy např. ČEZ ICT Services, Česká pošta, či Unicredit Bank Czech Republic and Slovakia.

Ilustrace: Nela Greisslerová